Namíbie je obrovská, řídce osídlená země. Vzdálenosti mezi městy a vesnicemi jsou velké a hromadná ani turistická doprava tam není rozvinutá. K vidění tu je řada zvířat jako jsou antilopy, žirafy, sloni, nosorožci, lvi, gepardi a velké množství ptáků. Jsou tu krásné skály, písečné duny a mořské pobřeží s lachtany. Měst není mnoho, ale Svakopmund nebo Lüderitz jsou pěkné připomínky koloniální slávy. Nejlepší cestování po vlastní ose je ve vypůjčeném autě. A protože velká část cest je štěrkových a některé jen pro pohon 4x4, běžně se půjčuje terénní auto s vysokým podvozkem, pohonem na všechna kola a robustními pneumatikami. My jsme si půjčili – dalece nejrozšířenější – čtyřmístnou Toyotu Hilux se střešními stany. Ve stanech jsme většinu nocí spali v kempech. Alternativou by byly chatky – apartmány v kempech nebo lodgích, zpravidla s příslušenstvím a kuchyní – to je ale o dost dražší. Protože jsme cestovali s dětmi (9 a 11 let), měli jsme plán spíše konzervativně pomalý s méně navštívenými místy. Nakonec jsme ale stihli ještě něco navíc. Cestou jsme psali blog. Celá naše cesta jako GPX.
Praktické informace
Předodletové formality
Letenky jsme kupovali půl roku dopředu a stály nás 41 tisíc Kč na jednoho. Levnější letenky znamenaly delší přestup a/nebo delší let, popř. nešikovnější denní dobu – snažili jsme se, aby nám velká část letu vyšla na noc a my se vyspali.
Do Namíbie jsou potřeba víza, stojí 80 € na osobu, základní info: https://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/namibie/cestovani/visa.html . Žádat se dá na ambasádě v Berlíně ( http://consular.namibia-botschaft.de/touristholiday-visa/ ), zprostředkovávají ho některé cestovní agentury nebo se lze obrátit na Honorární konzulát v Praze ( http://consular.namibia-botschaft.de/touristholiday-visa/ ). My jsme zvolili honorární konzulát, protože jsme se chtěli vyhnout posílání pasů poštou či kurýrem, ovšem museli jsme zaplatit ještě nemalý poplatek za zprostředkování (1250 Kč za jednoho). V každém případě je potřeba vyplnit nejasný formulář, doložit plán cesty, pojištění, výpisy z účtů, 2 pasové fotky, zpáteční letenky, potvrzení o rezervacích ubytování – to vše v angličtině. Formuláře i všechny přílohy je potřeba mít pro každého člověka, i děti. Rezervaci ubytování jsme měli asi na třetinu nocí (zbytek jsme chtěli řešit až na místě), což naštěstí stačilo. O víza je dobré zažádat 2-3 měsíce dopředu, protože jejich vyřízení v Berlíně chvíli trvá a vždycky hrozí, že bude potřeba něco doplnit.
Doporučené očkování jsou žloutenky a břišní tyfus. My už jsme je měli, takže nebylo co řešit.
Při cestování s dětmi je potřeba mít úředně přeložené rodné listy dětí (cca 500 Kč jeden), a to i v případě, že mají vlastní pas. Na to nás upozornil právě honorární konzulát, jde prý o ochranu proti pašování dětí a údajně je potřeba, i když děti mají stejné jméno jako my oba. Při příletu ve Windhoeku rodné listy opravdu chtěli vidět. Zda by nás bez nich vrátili, i když jsme všichni měli vlastní pasy a stejné příjmení netuším, ale rozhodně jsme to nechtěli riskovat.
Auto
Auto jsme si půjčili v půjčovně Aloe Car Hire ( https://www.aloecarhire-namibia.com/ ), na kterou jsme měli dobré reference od kamarádů a měli příznivou cenu. Rezervovali jsme v březnu a bylo to na poslední chvíli, auta z levnějších půjčoven už začala být rozebraná. Stálo nás 35 640,00 NAD (54 000 Kč) a dostali jsme 5 % slevu za platbu v hotovosti.
Dostali jsme Toyotu Hilux SRX 4x4 2.4 GD-6. Vzadu měla kovovou nástavbu na korbě a na střeše dva stany. Byla ve skvělém stavu, najeto asi 55 tisíc km, měla nové pneumatiky, bez závad a škrábanců. Součástí bylo i bohaté příslušenství – hever, kompresor, startovací kabely, lopatka, tažné lano, kanystr na naftu, 2 rezervy. Ke stanům byly matrace, prostěradlo a spacáky. A dále jsme měli stoleček, 4 židle, vařič s plynovou bombou, krabici hrnců a pánviček a krabici se skleničkami, hrnky, talíři, miskami a příbory a kanystr na vodu. Připlatili jsme si za ledničku, která měla vlastní silnou baterii a chladila fakt dobře.
Stejně jako většina aut u půjčoven i tohle mělo (prý) „black-box“ – GPS tracker. Zřejmě sice neví, kde se auto nachází, ale mohou si zpětně stáhnout cestovní údaje, například rychlost, s jakou se auto pohybovalo. Může vás to usvědčit z překročení rychlosti nebo pohyb mimo povolené cesty, což může znamenat porušení pojistných podmínek a hrazení případné škody půjde za vámi.
Naše děti 8 a 10 let údajně nepotřebují sedačky a stačí pásy. Nestalo se nám, že by to někdo kontroloval.
Auto mělo nádrž na 65 l (často mívají větší), spotřeba cca 10,5 l/100 km, dojezd bez kanystru cca 550 km. Ruční převodovka měla režim dvojkolka (H2), čtyřkolka (H4) a čtyřkolka „low gear“ (L4 – velice pomalý chod všech čtyř kol).
Pojištění je obecně dost drahé a spousta očekávatelných situací je z něj vyňata – například za jízdy ve tmě nebo vyšší než povolenou rychlostí. Zpravidla se nevtahuje na píchlé gumy nebo rozbité čelní sklo. Paní Surita z Aloe Car řeší pojištění vlastní cestou – má svá pravidla, která když dodržíme, budeme platit škody ve skutečné výši a s maximem 32 000 NAD. Ovšem její pravidla zakazují použít jiné cesty než třídy A-D, jízdu v noci, jízdu mimo cesty nebo překročení rychlosti 70 km/h na štěrkových cestách (na kterých je obvykle 80 km/h, ale někde i 100 km/h). Nutno říci, že rychlost jsme často překročili, když byly cesty rovné a hladké. Paní Surita ale říkala, že nejvíc nehod má z toho, že lidi jedou rychle, sjedou ze štěrkové cesty na okraj a pokusí se prudce srovnat směr zpátky na silnici. Auto je velké a těžké a s poměrně vysokým těžištěm, takže se buď překlopí, nebo se vrátí na silnici ve smyku, který řidič nezvládne. I štěrkové silnice totiž nejsou jen proježděné cesty, jsou vyvýšené nad okolní terén a okraj je často šikmý. Paradoxně sjet ze silnice rovně do buše by auto zvládlo hravě, intuitivní snaha ho vrátit na silnici ho dost destabilizuje. Taky jsme si to vyzkoušeli, naštěstí bez následků.
Pravidla silničního provozu
Jezdí se vlevo a přes den se má jezdit s rozsvícenými světly. Pravidla provozu jsou podobná americkému systému – semafory jsou za křižovatkou (ale i před). Pokud je označená hlavní a vedlejší, jsou pravidla jako u nás. Ale na kruhových objezdech a menších křižovatkách jsou stopky všude („4-way stop“) a přednost má ten, kdo tam první přijel, bez ohledu na to, kam směřuje. Značky jsou částečně psané anglicky a částečně obrázkové – většinou jsou jasně pochopitelné (brod, brána, rošt pro zvěř, rychlost, křižovatka, varování před různými zvířaty), jen přeškrtnuté „S“ mate – je to zákaz zastavení vedle silnice („site standing“).
Silnice jsou rozděleny do tříd: A je dvouproudá asfaltovaná dálnice, B jsou dálnice s jedním pruhem pro každý směr – ty jsou vždy asfaltované („tarred“). Pak jsou silnice C – to jsou hlavní spojnice – někdy jsou asfaltované, někdy štěrkové („gravel“). Na asfaltových se smí jezdit 120 km/h, na štěrkových 80, pokud není lokálně zvýšeno. Kvalita štěrkových je hodně rozdílná a na některých se dá jet i přes 100 velmi pohodlně a bezpečně, jinde jsou hrboly a i při 40 km/h se celé auto klepe a poskakuje. Není ani problém, že by na silnicích byly výmoly, spíš se na nich často dělají drobné pravidelně se opakující hrbolky, jak kdyby tam projel tank nebo rolba. Všechny silnice A-C a často i D totiž mají po obou stranách široký pruh, kde se dá libovolně zastavit – provoz je s výjimkou okolí Windhoeku velice řídký. Silnice A-C mají každých několik kilometrů odpočívadlo, kde je většinou lavička, stoleček a strom, skýtající stín.
Pro navigaci se nám osvědčily Google Maps, jen bylo potřeba si mapy (trasy) stáhnout předem na Wifi. Cesty znal a odhadované časy odpovídaly – vzhledem k tomu, že jeden nikdy neví, v jakém stavu budou štěrkové cesty, těžko se to jen podle kilometrů odhaduje.
Ubytování
My jsme většinu nocí strávili v kempech, kde jsme si zaplatili campsite, na kterém bylo místo pro auto a grill, často i světlo, někdy stolek, elektrická zásuvka, voda, sezení. V kempech mají často i chatky (bungalovy, lodge, apartmány), které skýtají více pohodlí, stojí více a je jich omezené množství. Dále se nabízí „lodge“, malé hotýlky-penziony s ubytováním v malých baráčcích či bungalovech. Bývají dražší, často trochu dál od atrakcí, za to nabízí doplňkové služby jako výlety, sport a třeba i soukromé safari. Ve městech je nabídka širší, 2x jsme využili „Backpackers“ ubytování, které bylo trochu komunitní, ale příjemné a levné. Spát někde na divoko není vyloučeno, ale na to, jak řídce je Namíbie osídlená, to není úplně jednoduché – prakticky všechny pozemky někomu patří a skoro pořád se podél silnic vinou nekonečné ploty. A i někde uprostřed polopouště se kolikrát někde vynoří nějaký černoušek, co něco pase nebo opravuje.
Ubytování v kempech a lodgích je dobré mít zamluvené dopředu zejména na turistických tahácích, což je hlavně Etosha a Sesriem (v obou případech je dobré spát uvnitř národního parku, protože se smí vyrazit dřív ráno a později se vracet). V Etoshe a Sesriemu a případně na dalších místech, kde byste se zdržovali více dní, může být chatka velkou výhodou, protože není třeba každý den balit věci, zejména, když chcete někam vyrazit s východem slunce.
Na méně exponovaných místech bývá většinou volno, ale i tak není na škodu tam den předem zavolat. Když je potom plno, může člověka začít tlačit čas, aby stihl alternativní ubytování najít do tmy. Zajímavá také byla zkušenost, že kemp, který byl obsazen (odmítli nám rezervaci) v únoru, byl nakonec volný – přes internet rezervovali jen část kapacity a zbytek nechali pro náhodně příchozí. V Etoshe s tím ale nelze počítat.
Telefon a internet
V Namíbii jsou 2 operátoři, podle internetu jsme dali přednost MTC (dražší, ale lepší pokrytí) – 2 SIM karty s 3 GB dat + na jednu ještě přikupovali cca 20 minut lokálních hovorů (2x 432 NAD ~ 2x 670 Kč). Ukázalo se, že dat jsme vzhledem k pomalé datové síti dokázali spotřebovat jen asi polovinu. Na telefonování jsme museli ještě dokupovat pár minut volání. Kolem sídel, turistických atrakcí a podél silnic byl skoro všude telefonní signál a pomalý EDGE. Jen u větších sídel byl 2G nebo rychlejší internet.
Praktické
V Namíbii jsou málo používané typy zásuvek. Na evropské člověk narazí málo kdy. Napětí a frekvence jsou stejné, takže je potřeba jen jiný tvar vidlice. Používá se typ D – je méně používaný (jiný než Amerika, Itálie a jiné častější), ale dá se koupit i u nás, např. https://www.czc.cz/skross-cestovni-adapter-india-combo/250167/produkt . Ale jednodušší i levnější je ho koupit až na místě – ve Sparu jsem ho viděl za 38 NAD ~ 60 Kč. My jsme sebou dále měli rozdvojku https://www.czc.cz/powercube-rewirable-travel-plugs-iec-kabel/205091/produkt , která obsahuje i dvě USB nabíjecí zástrčky.
U turistických atrakcí vždy voda a záchody, většinou i toaleťák.
Krom oblastí u moře je všude suchý vzduch, hodně jsme potřebovali krém na ruce a rty.
Placení
Na mnoha místech (obchody, kempy, pumpy) lze platit kartou a je to zřejmě nejpohodlnější a nejlevnější způsob. Hotovost lze vybral v bankomatu (limit je ale většinou pouze 2000-5000 NAD). Směnárny jsou jen na letišti a větších městech, ale vzhledem k dvojí výměně to moc nestojí za to. Namíbie a JAR mají jiné měny, jsou ale pevně svázané 1:1 a dokonce se volně zaměnitelně používají oboje bankovky.
Náklady
| Letenky |
123 387,00 Kč |
| Doprava |
69 934,49 Kč |
| Ubytování |
27 846,09 Kč |
| Jídlo |
21 445,29 Kč |
| Vstupy |
12 694,65 Kč |
| Dárky |
2 036,93 Kč |
| Ostatní |
19 050,12 Kč |
| Celkem |
276 394,58 Kč |
Karta anebo za chyby se platí
Tady se musím přiznat k prohřešku, který nakonec dobře dopadl. Při vybírání peněz mi bankomat odmítl cokoliv vydat. Zkusil jsem jinou částku a pak jiný bankomat. Pořád nic. A nakonec mi bankomat kartu sebral (nevím přesně, jestli mi ji nevydal zpět nebo jestli jsem ji zapomněl vytáhnout a tak zajela zpět – všiml jsem si toho až po chvilce). Prohledával jsem batoh a bankomat, ale nenašel jsem. Pak mi došel důvod – krátce před odletem jsem vybíral peníze na auto a vyčerpal tak svůj týdenní limit, bankomat mi peníze odmítl dát naprosto oprávněně. Navýšit limit by přes bankovní aplikaci nebyl problém, ale kartu už jsem neměl. Alespoň jsem ji zamknul a limity snížil na minimum. Sice bylo riziko, že jsem ji i ztratil, ale blokovat se mi ji nechtělo, protože to je nevratný proces. Mezitím už na nás čekal řidič, který nás měl vyzvednout a tak mi půjčil telefon na zavolání na hotline banky, která mi řekla, že kartu vyberou a zítra ráno si ji mohu vyzvednout na adrese, kterou mi vzápětí vyhláskovala. Trochu jsem tomu nevěřil a tak jsem tam další den nejdříve zavolal – několikrát mě přesměrovali na jiné číslo, až jsem se dostal ke kompetentní paní, která si vzala moje číslo a řekla mi, že kartu nemají a že mi zavolá, až se k ní karta dostane. O den později skutečně zavolala, že karta se našla. Jenže to už jsme byli 300 km od Windhoeku a vracet se nám kvůli tomu nechtělo – měli jsme naštěstí ještě druhou kartu. Paní nejdřív říkala, že musí dodržet lhůtu 3 dní k převzetí a pak ji ona musí dle předpisů zničit, ale já se jí snažil vysvětlit, že ve Windhoeku budu až 27. 8. a pak bych si ji převzal. Odpověděla trochu neurčitě. Nicméně už jsem věděl, že karta je v bezpečí a buď se mi vrátí, nebo bude zničena. Poslední den dovolené jsem se na pobočce stavil a po počátečním zmatení úřednice za přepážkou se našla ona kompetentní paní, která mi kartu předala.
Naše cesta
So 3. 8. – Ne 4. 8. Do Windhoeku
Odlétali jsme z Prahy přes Dohau, zvolili jsme Qatar Airways . Možností je více a krom ceny se letenky liší přestupním letištěm (přímé nejsou), dobou na přestup (cesta je už tak dlouhá a nechtěli jsme čekat v Dubai např. 8 hodin) a taky, aby let dobře pokryl noc a my se aspoň trochu prospali.
Letadlo z Prahy mělo zpoždění a pozdě i přistálo a tak jsme v Dohau museli dost uhánět, abychom skrz tranzit na letišti proběhli co nejrychleji. Letiště bylo překvapivě veliké a my jsme dlouhou a dlouho a pomalu a pomalu jeli autobusem k terminálu… Nakonec jsme to ale stihli a do Windhoeku jsme přijeli načas (10:40). Letiště je tam docela malé a od letadla do příletové haly jsme si prostě došli po letištní ploše. Abych nezabloudili, stál na každých 10 metrech černoušek nebo černoška a ukazovali nám, kudy dál. Teplota tak 30 °C a většina černochů měla na hlavě čepice, v Namíbii je teď zima.
V příletové hale jsme nejdříve museli vystát frontu na imigračním oddělení, kde kontrolovali imigrační formulář (dostali a vyplnili jsme v letadle), pasy a u dětí také rodné listy (museli jsme mít ověřené překlady). Než na nás došla řada, trvalo to hodinu. Zavazadla už na nás čekala a my se dostali ven. Fronty pokračovaly u bankomatu (jsou tam 3 a mají limit 2000 nebo 5000 NAD) a u výměny peněz (vzhledem k 5 % slevě jsme auto platili v hotovosti, ale museli jsme si přivézt eura a vyměnit, protože z bankomatu bychom tolik peněz nedostali). Poslední naše fronta byla na telefonní karty.
Konečně jsme měli všechno (12:45), naložili se do auta a nechali se odvézt do sídla Aloe Car Hire https://goo.gl/maps/uLeHmvtehcJeoMtn9 (cca 40 min cesty autem) ve Windhoeku. Cestou už jsme viděli první prasata bradavičnatá, pštrosy, paviány a antilopy. V půjčovně nás přivítala majitelka paní Surita a obrovské auto, úplně čisté a nablýskané, bez jediného škrábance, s úplně novými černými neojetými pneumatikami. Čekal jsem nějaké obouchané auto, se kterým se nebudu bát jezdit, ale teď jsem se trochu zalekl odpovědnosti. Ukázalo se, že auto není úplně nové, mělo najeto 55 tisíc, ale když jsem si vybavil „parkovací lišej“ našeho auta v Praze, opotil jsem se. Čekalo nás asi dvě hodiny předávání auta. Jak stavět a skládat stany, kontrola všeho vybavení, jak podhustit pneumatiky na písečné cesty, jak je kompresorem nahustit zpět, jaké tlaky, kde jsou náhradní pneumatiky, kde a jak přiložit hever pro výměnu kola, přepínání na 4x4, jak se vyhrabat po zapadnutí v písku, jak zacházet s baterkou a ledničkou, jak postupovat v případě závady nebo nehody, čeho se při řízení vyvarovat, jak si počínat, když budeme opouštět auto (ač je Namíbie vcelku bezpečná, kriminalitu je potřeba mít na zřeteli a triky jako blokování dálkového zamykání auta jsou rozšířené i zde; nenechávat malé batohy nebo cennosti v autě na očích je samozřejmost). Nakonec přišly formality – nahlášení řidičů, kreditky, smlouva a pojištění.
A vyjeli jsme. V Namíbii se jezdí vlevo, to znamená, že volant je vpravo. Řazení (v našem případě manuální) je tak po levé ruce a bohužel mají opačně i páčky s blinkry + světly a stěrače. Takže když už jsem vlezl do správných dveří k volantu a na křižovatce si ujasnil, do jaké části silnice mám zajet a komu dát přednost, tak jsem zaručeně místo blinkru pustil stěrače.
První náš cíl byl asi kilometr vzdálený Grove Mall. Je to nákupní centrum s mnoha obchody, jak ho známe z Evropy a naštěstí měli otevřeno i v neděli. Nakoupili jsme asi na 3 dny dopředu. Většina zboží je importovaná a tedy docela dobře lze poznat, o co jde. Jen balení mají všechna větší – máslo po půl kile, těstoviny po 2 kg, rýži po 5, mouku po 20 apod. Krabice trochu víc matou – koupili jsme si na snídani lupínky s prima kousky ovoce, které ale na obrázku byly jen jako ilustrační doporučené servírování L. Pobavil nás kulatý tavený sýr „Laughting cow“ – licencovaná výroba naší Veselé krávy. Jen pozor, v sobotu odpoledne a celou neděli se neprodává alkohol, ani cizincům.
Blížil se večer, zapnuli jsme navigaci a zamířili na náš první kemp – Elisenheim Guest Farm ( https://www.namibia-game-lodges.com/portal/business/2119/elisenheim-guest-farm ) kousek na sever od Windhoeku. Jeli jsme dost pomalu, protože auto je dost velké a jen pozvolna jsem si zvykal na řazení levou rukou. Navigace (Locus Map Pro https://play.google.com/store/apps/details?id=menion.android.locus.pro&hl=cs&gl=US / Open Street Maps) nás svedly na již zavřenu cestu, Google pak ukázal správnou. Dorazili jsme krátce před sedmou, vybrali si z volných míst (obsazena byla jen tři) a s nastupující tmou začali stavět stany a chystat večeři. Na kempovacím místě jsme měli elektřinu, vodu, stoleček a židličky. Poblíž byly záchody, sprchy a dřez. Teplou vodu zajišťoval kotel na dřevo, zvaný „donkey“. S tím jsme se pak setkali ještě několikrát a ač to není tak pohodlné jako elektrický kotel, není problém v něm zatopit, naložit a nechat půl hodinky hřát. Udělá to dost teplé vody pro celou rodinku. V některých kempech byly samoobslužné, někde topili zaměstnanci, dřevo ale bylo vždy k dispozici a v ceně. Wifi je zdarma kolem recepce, na kemp nedosáhne. Na recepci už nikdo nebyl a zaplatili jsme (N$ 450) až ráno.
Po 5. 8. Spitzkoppe
Přestože jsme chtěli dospat, chlad nás probudil docela brzo. Kolem nás poletovala spousta neznámých a pěkných ptáků. Posnídali jsme, zabydlovali auto a balili stany. Napoprvé nám to trvalo dost dlouho a vyrazili jsme až v 10:20. Vrátili jsme se na dálnici A1 a vyrazili na sever, brzy se z ní stala B1. Cestou jsme natankovali (řidič netankuje, bude mu natankováno černochem, často taky umyto sklo a zkontrolován tlak v pneu) – očekává se za to cca N$ 10. Dobrali jsme i do kanystru 25 litrů rezervy. Záhy jsme odbočili na dálnici B2 a pokračovali na východ. Později se změnila na silnici C a odpoledne došlo i na štěrkové cesty, které byly zrovna dost rozdrbané. Udržují je pluhy a i ten jsme potkali. Užívali jsme si, jak se za námi práší. Brzy se na obzoru z roviny vyloupl masiv Spitzkoppe, hora a skály z malebné oranžově zbarvené hrubé žuly.
Oblast je zvláštní kombinací přírodní rezervace a kempu. Není rozlehlá, na šířku má asi 5 km, ale obvykle se projíždí autem po cestách, které spojují malebné skalní útvary a zároveň kempovací místa, která jsou od sebe značně vzdálena. Na recepci ( http://www.spitzkoppe.com/index.php/site/page?view=accommodation ) se ptáme, zda mají volné místo. Naše otázka „free campsite“ je interpretována jako „camp site for free“ a paní odmítá, že musíme platit buď kemp nebo poplatek za vstup. S čímž počítáme, dokud nám nedojde, v čem je problém. Ač je tu angličtina úřední jazyk, je to jako obvykle v rozvojových zemích zkomolenina angličtiny. Od té doby se raději ptáme na „campsite available“. Volno mají, což nás překvapuje, protože na internetovou rezervaci nám přišla zamítavá odpověď. Ukazuje se, že pro internet booking dávají jen několik míst a zbytek je pro ty, co přijedou bez rezervace. To byl pro nás cenný poznatek.
Většina kempovacích míst je na malebných místech a my se nemůžeme rozhodnout, kde zakotvit. Jezdíme od jednoho k druhému a řešíme, kde zůstat. Problém je, že stany jsou na střeše a dokud chceme jezdit, nemůžeme auto nikde nechat stát. Nakonec, jak vidíme, že se místa postupně obsazují, na místě „Secret B“ necháváme stolek a křesílka. Trochu se bojíme, aby nám je někdo nevzal nebo místo neobsadil s tím, že jsou tam stolek i křesílka jako bonus. Časem ale zjistíme, že to je standardní rezervační systém pro auta se stany na střeše. Ještě chvilku jsme jezdili mezi skalami a na některé lezli (nejznámější je „arch rock“ s kamenným oknem) a pak se pustili do kempování. Voda a sprchy jsou jen na recepci (3 km vzdálené), což je opět trochu nevýhoda auta – jak postavíme stany, už nikam nemůžeme jet. U místa jsou suché záchody, gril, ohniště a odpadkový koš. Grilujeme a pak sedíme u ohně, který krásně zbarvuje skalní stěnu. Po krásném západu slunce se objevila černá obloha se spoustou hvězd a viditelnou mléčnou dráhou. Zdálky k nám zazníval sborový zpět černochů. V noci byla opět zima (3° C), ale už jsme byli lépe připraveni.
Út 6. 8. Křováci
Ráno už jsme sbaleni přeci jen rychleji (cca 9:30) a ještě dopoledne věnujeme pojíždění po skalách, které jsme včera nestihli. Vylezli jsme k Rock Pool (v období dešťů se naplní vodou a je z něj přírodní skalní jezírko, nyní beznadějně suché) a na vrcholek nad něj. Naopak jsme vynechali skalní malby s lokálními průvodci.
Pokračujeme po štěrkových cestách k horám Erongo. Tam je naším cílem živoucí skanzen – vesnice Sánů (neboli křováků či bušmenů – mně se nejvíc líbí křováci, ale prý je to pejorativní) „San Open Air Museum“ ( https://www.omandumba.de/en/san ). Je to turistická atrakce s pevným programem a ceníkem, ale ti křováci opravdu vypadají jako ve filmu „Bohové musí být šílení“. Malí, drobní, snědí s tmavýma očima a kraťoulinkatými černými vlasy. Nazí, jen s úzkou bederní rouškou. Mluví mezi sebou sánsky a v řeči krásně znějí jejich mlaskavky. Nabízejí loveckou stezku a prohlídku vesnice, bereme obojí za zvýhodněnou cenu. Začínáme loveckou stezkou – starší a mladší (jmenuje se „[Mlask]kaj“) nás vedou kousek o vesnice ke skalám. Po chvilce cesty se zastaví a ten starší nám začne ukazovat strom, z jehož kořenů dělají toulce a popisuje, jak se to dělalo. Je to krásné, ale mluví celou dobu křovácky J. Nicméně pak se ujme slova ten mladší a řekne nám totéž anglicky. O kousek dál zastavujeme na vyhlídce, odkud mohl lovec pozorovat zvěř, pak u starých skalních maleb a pak nám ukazují, jak rozdělávají oheň pomocí dvou klacků do suché trávy. Jeden se zářezy položí a druhým vrtí dlaněmi, přidají trochu písku a třením vznikne žhavý popel, který propadává na suchou trávu. Když je ho malá hromádka, rozfoukávají jiskry, až tráva chytne plamenem. Trvalo jim to necelé dvě minuty. Dál jsme pokračovali ke stromu, na němž žijí larvy, z nichž připravují jed na šípy. Na další zastávce nám ukazují past na ptáky, pak lov lukem a nakonec ještě další malby a stromy na luky, listy na léčení problémů kůže a další. Ve vesnici nám ukazují výrobu šperků z pštrosích vajec, mušlí, korálků a provázků. Ploché korálky ze skořápek či mušlí opracovávají do kulata a pak doprostřed ručně vrtají dírku. Moc se mi líbily dva žirafí tance, které nám společně předvedli – zpívali k tomu vícehlasý kánon a tleskali, muži měli na nohách chřestidla z kukel jakýchsi brouků. Nakonec jsme si ještě zkusili střílet z luku. Program byl trochu kratší, než slibovali, a některé části vynechali, „že prý tady ty rostliny nerostou“. Ale i tak to bylo zajímavé a i když je to program pro turisty, dává to příjem jinak chudým domorodcům a pomáhá to udržet tradice a dovednosti jejich předků. Posledních několik let už jejich děti chodí do školy a učí se anglicky. Jako u všech turistických atrakcí, i tady jsou k dispozici záchody s toaletním papírem a tekoucí vodu. Většinou je k dispozici i mýdlo.
Pokračujeme dál autem přes Erongo Mountains. Cestou vidíme první volně žijící zvířata včetně žirafy. Naším cílem je Kemp Mara ( https://www.campmara.com/ ). Je to soukromý kemp, nabízí pěkné apartmány a několik kempovacích míst. Máme rezervaci, ale jsme tady sami. Dostaneme klíček od záchodu a sprchy (o teplou vodu se stará samoobslužný donkey), elektřina je na stěně záchodu, světlo není. Nechybí gril a betonový stolek. Wifi není (nevím jak na recepci), na kempovišti je pomalý internet, ale protlačili jsme na něj první dva nebo tři články na blog i s fotkami. Při odesílání mrznu, jde to pomalu a teplota klesá k 10 °C, v noci na 4° C. Kempoviště sahá až k řece Omaruru, která je teď ovšem stejně jako všechny namíbijské řeky zcela vyschlá a mohutné řečiště pokrývá písek.
Ráno ve středu 7. 8. balíme a snídáme, ovšem na 9:00 jdeme k recepci. Majitel kempu pan Meyer tady již 7 let krmí ptáky a ti to dobře vědí. Postupně se slétají zoborožci, kosi, vrabčáci, hejna papoušků a spousta ptáků, které vůbec neznáme. Dostanou rýžovou kaši a semínka a slétávají kousek před naše židličky, my nadšeně koukáme, jak zobou a plaší se, stovky, možná tisíce ptáků. Pán si nakonec za krmení řekne o N$ 100, ale budiž.
St 7. 8. Dinosauří stopy
Z kempu Mara jsme odjeli v asi 10:30 do blízkého města Omaruru, kde jsme natankovali a dokoupili jídlo. Byl to slušně vybavený Spar, do afrického koloniálu jsme si netroufli. Místní nakupovací specialita je, že si nás hned při výjezdu vyhlídne mladík, ukazuje nám, kde můžeme zaparkovat, a ukazuje, že ještě můžu popojíždět (přes přední kufr Toyoty není vidět a pípáky nemá). Pak mi vysvětlí, že můžu být bez obav, že mi auto pohlídá, je naprosto v bezpečí! Za tuto službu očekává při odjezdu N$ 10. Ještě mi ukáže, že můžu vycouvat (vzhledem k nástavbě na korbě není dozadu moc vidět, jen bočními zrcátky).
A hurá na dinosauří stopy. Za mnoha a mnoha prašnými cestami (100 km, 2 hodiny) je místo, národní památka, kde se ve skále dochovaly otisky dinosauřích stop (cca ve 14 hodin) – GPS souřadnice: S 21°2.42628', E 16°24.00023' . Vstup je pro nás čtyři 80 N$ (120 Kč), musí se k nim asi kilometr dojít. Jsou to takové díry ve skále, ale je fakt, že ty otisky tvoří dvě protínající se trasy několik metrů dlouhé. Cestou zpět jsou ještě dvě krátké trasy s malými, ale zřetelnými stopami.
Další kilometry po štěrkové cestě. Často potkáváme brány – někdy jsou k soukromým rezervacím a stojí u nich stráž, která si nás zapisuje na formulář. Někdy jsou to ohrady nebo příjezdy k farmám, které si musíme otevřít sami. Cestou jsme viděli první několik žiraf, antilop skákavých a impalu. Kolem cest jsou suché stromy a trnité keře a každou chvíli opuštěné termitiště, zpravidla 1-3 metry vysoké.
Cestou nás předjede auto s dvěma černochy a po chvíli na nás mávají u silnice s autem s otevřenou kapotou. Módní zjev těch dvou týpků podporuje naši domněnku, že jde o pokus zahrát nám na city a až bychom se snažili pomoci, že budeme okradeni. Že se to občas děje nás varovala ve Windhoeku Surita a tady přesně tomu situace nasvědčovala. Jsme necitové a necháváme je jejich osudu.
Kolem 17. hodny dojíždíme k Waterberg Plateau do stejnojmenného kempu ( https://www.nwr.com.na/resorts/waterberg-resort#/waterberg-accommodation ). Kromě kempu (750 N$ ~ 1200 Kč) se platí ještě poplatek za vstup do parku (170 N$ ~ 260 Kč). Kemp je ve správě státního NWR a podle toho to vypadá – místa hustě u sebe, kdeco nefunguje (jedny záchody zavřené pro poruchu, tu prasklá žárovka, nefunkční zásuvka, vybrakovaný obchod) a není to tu nikterak malebné. Pokus tu ovšem asi byl – umyvárny mají keramické obklady a pákové baterie. Ještě večer se jdeme projít na krátký trail na pozorování ptáků, ale připomíná to spíše nevábnou procházku rumištěm, o ptáka jsme nezavadili. U kempovacího místa máme betonový stůl s grilem, světlo, eletřinu i vodu. Výše v kopci jsou bungalovy, asi luxusnější ubytování a má více péče – kropí tam trávníky, více uklízí, jsou tam kamenné zídky a dlážděné cesty. V kempu dost řádí paviáni (místňácky „babooni“), všichni nám radí, ať si dáváme pozor. Snažíme se to nebrat na lehkou váhu, ale přesto nám jeden ukradne ze stolu sušenky – stačilo jít o 3 metry dál štrachat v autě - jsou rychlí, tiší a drzí.
Čt 8. 8. Waterberg Plateau
Ráno jsme se sbalili a popojeli výš do kopce k bungalovům, kde jsme auto zaparkovali a vyrazili na okružní trasu vedoucí nahoru na náhorní plošinu. Cesta je taková obyčejná, hradba plošiny se tyčí jako zeď a vypadá neprostupně. Cestou potkáváme dvě damaní kolonie. Nakonec strží vylezeme nahoru a po chvilce se před námi rozprostře výhled široko daleko. Skály a výhled jsou krásné, ale celkově nám Waterberg nepřišel jako žádná velká pecka. Na náhorní plošině se také pořádá safari na divoká zvířata, ale to my si necháme na Etoshu.
Scházíme dolů jinou cestou, u kempu potkáváme hejno mangust žíhaných. Před odjezdem obědváme a koupeme se v šíleně studeném bazénu (volně přístupný v rámci kempu).
Hoba Meteorit
Odpoledne jsme dojeli do kempu Hoba – troufli jsme si spolehnout se, že bude volno a ono ano, byli jsme tam sami. Ještě před večeří jsme si zajeli prohlédnout Hoba meteorit o 5 km dále. Při příchodu (vstup 180 N$ ~ 275 Kč, nezbytné vyplnění formuláře) pobaví cedule „Beware of falling meteorites“ („Pozor na padající meteority“). Před 60 miliony let tam spadlo 66 tun železa a je to prý největší meteorit, který dopadl na zem v kuse. Vypadá jako kamenný blok, ale zblízka je vidět, že je to kov (hlavně železo a nikl), je na něm spousta zářezů od pilníků. Ocenili jsme, že se mohlo na meteorit lézt a libovolně si ho užít. Dříve byl kolem meteoritu kemp, ten už ale není v provozu.
Kemp https://meteoritecamp.wheretostay.na/ (420 N$ ~ 640 Kč) měl podobu zahrady u farmy, kde se dalo kempovat. Snažili se i zavlažovat, aby jim tam rostla zelená tráva, ale ta byla drsná a prorůstaly tam nějaké trnité věci, takže na chození bosky to moc nebylo. Byly tam zděné sprchy, záchody a umyvárny s teplou vodou, bazén (ten holky hned vyzkoušely). U kempovacího místa byla betonová plocha a elektřina. Klárku v umývárkách děsili netopýři. Od paní majitelky jsme si koupili klobásu a steak z kudu. Dnešní den byl jediný, kdy se na obloze objevily nějaké drobné mraky – jinak byla vždycky obloha modrá od obzoru k obzoru.
Pá 9. 8. Etosha
Ráno jsme pokračovali po prašných cestách do města Grootfontein, kde jsme nakoupili a natankovali.
Pak nás čekalo ještě pár hodin cesty a v 12:45 jsme dorazili do brány Von Lindequist Gate na východní straně národního parku Etosha https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_Etosha . Odsud to bylo ještě 16 km do Namutoni a už na této příjezdové cestě jsme viděli pštrosy, žirafy a antilopy skákavé. Zakoupili jsme „permit“, čili poplatek za pobyt v národním parku: 510 N$ (~770 Kč). Dá se zaplatit kdykoliv a musí se jím člověk prokázat při výjezdu. Každá takováto zastávka (stejně jako u bran, v kempech a vůbec skoro všude) obnáší vyplnění formuláře. Nejčastější kolonky jsou: jméno, národnost, adresa trvalého pobytu, kontaktní číslo, SPZ auta, odkud, kam, kolik dospělých, kolik dětí, kolik jaké národnosti. Na řadě míst se vyplňuje velmi obdobný dotazník vícekrát, třeba jednou pro ministerstvo turismu, podruhé pro ministerstvo zdravotnictví nebo veterinární správu a potřetí pro bezpečnostní službu (míněno ostrahu).
A konečně nám začíná safari. Z mapky z internetu si vybíráme trasy a napajedla na východě parku, kam už se asi v dalších dnech nebudeme vracet. Po parku jsou štěrkové cesty, vcelku dobré, ale rychlost je omezena na 60 km/h. Často jsme zastavili, pozorovali zvířata dalekohledem nebo fotili. Občas jsme si i zacouvali zpátky nebo se otočili, aby si užila i druhá strana auta. Hned jsme viděli spoustu zeber, žiraf a u napajedla Tsumcor (https://mapy.cz/turisticka?x=16.9046936&y=-18.7161156&z=17&source=osm&id=16377025) i antilopy losí, hadilova písaře a jednoho oryxe (přímorožce). Ukázalo se, že mapky z webu nejsou úplně aktuální (jedno napajedlo bylo vyschlé) a nejsou zakresleny v měřítku. Používali jsme zároveň Open Street Maps a jejich cesty i napajedla byla zanesena spolehlivě (byť některá napajedla byla bez vody, ale to se asi v průběhu roku a let může měnit). Některé zebry a žirafy nám stály před autem nebo kolem něj prošly.
Ale museli jsme myslet na to, abychom se dostali do Halali https://www.etoshanationalpark.org/accommodation/halali-camp (1050 N$ ~ 1700 Kč za noc), kde jsme měli rezervaci. Rezervaci jsme měli od února a chytli jsme jedno z posledních volných míst – a to jen v Halali, ostatní kempy už byly plné. Rozhodně je dobré spát v kempu a od rána (kdy otevřou bránu) jezdit po parku. Dumali jsme, jestli mají také volná místa pro příchozí bez rezervace (zejména proto, že po parku se nesmí jezdit po tmě a se západem slunce striktně zavírají brány do parku i do kempů). Nevíme, ale večer v Halali jsme nenašli jediné místo, které by zbylo nevyužité.
Ale cestou jsme ještě koukali po zvířatech a viděli další nové druhy. Postupně jsme měli štěstí i na tři sloní samce, nosorožce bílého a další antilopy. Do Halali jsme dorazili asi v půl sedmé. Přidělili nám místo, které bylo dost bez vybavení a ošklivé a podařilo se nám recepci přesvědčit, aby nám dali jiné. Celkově to bylo dost nahuštěné a s velkým množstvím kempovacích míst. U místa bylo gril, světlo a elektřina, opodál voda a vcelku v dosahu sprchy, záchody a umývárna nádobí. Mobilní signál byl slabý, dobrý tak na WhatsApp nebo pozvolna maily. Jinak se dala koupit wifi (dosah po celém kempu) – 300 MB za N$ 50, bez časového limitu a s možností připojit více zařízení. Rychlost nebyla oslňující, ale mohli jsme poslat další fotky na blog.
Šli jsme se také podívat k napajedlu, které je kousek za kempem (hlediště je v areálu oploceného kempu, osvětlené napajedlo je za plotem). Zvířata se tam v noci stahují napít, světlo a pach lidí jim nevadí. První den jsme nic neviděli a po pár minutách to vzdali, ale to jsme udělali chybu. Ukázalo se, že napajedlo je takové divadlo, kde je vždycky chvíli pauza a pak tiše a bez varování nastoupí herci. Tu dvojice nosorožců, jindy lvice, po chvíli stádo slonů a po nich stádo zeber. Zdá se, že zvířata jsou v okolí, vědí o sobě a v rámci jakési hierarchie se vydávají pít. Většinou se nejdřív napije jeden vůdčí jedinec a pozvolna se přidají ostatní. Po chvilce odejdou stejně tiše, jako přišli. Chvíli se nic neděje a po chvíli přijde jiný druh. U silnějších zvířat se stalo, že se u vody v jeden moment sešly dva druhy, třeba dva nosorožci a dva sloni. Bylo vidět, že si vadí, vydávali různé varovné zvuky a psychologicky se přetlačovali. Sami věděli, že se nechtějí pouštět do skutečného souboje, jehož výsledek by taky byl asi nejistý a spíš na sebe vyvíjeli nátlak, až jeden nebo druhý ustoupil. Podobně třeba lvice a nosorožci.
So 10. 8.
Ráno jsme zkusili dřív vstát (v 6:30) a vyjet co nejdřív po otevření brány. Stejně ale bylo brzo horko (kolem 34 °C). Vytipovali jsme si další trasy a napajedla a viděli další zvířata. Hned na prvním napajedle, které vypadalo na první pohled úplně prázdné, jsme zahlédli pijící lvici. Po chvilce se zvedla, kousek popošla a lehla si. V ten moment jsme ji neviděli a bylo nám jasné, že lvi mohou být kdekoliv kolem nás, ale jen někdy nás nechají se spatřit.
V severní části parku se nachází Etosha Pan – je to rovná bílá pánev, obrovská, údajně viditelná z vesmíru. V období dešťů se z ní stane mělké jezero, teď je to ale nedozírná nekončící bílá pláň. Jednou cestou se do ní kousek dá vjet na vyhlídkový bod. Vystoupili jsme tam a bílá nekonečná pláň kolem nás byla fascinující. Holky tam blbli s provazový zábradlím a z legrace lezli za něj a jako utíkali před lvy.
Na poledne jsme se vrátili do Halali a největší vedro jsme přečkali v bazénu a udělali si obědový piknik. Kolem čtvrté jsme vyrazili ještě na jednu rundu cest a napajedel a navečer se opět vrátili. Večer jsme šli pozorovat napajedlo, byl vydařený divadelní program, šli jsme pozdě spát. Jenom Italové by se mohli naučit být ohleduplnější.
Neděle 11. 8.
Třetí den jsme vymysleli strategii, jak se dostat dál. Mírně jsme si přispali a jeli jsme dopoledne po nových cestách do Okaukuejo https://www.nwr.com.na/resorts/okaukuejo-resort#/okaukuejo-accommodation , kde byl stejný kemp, restaurace, bazén atd. V restauraci jsme si dali oběd (hlavní jídla kolem N$ 110 (~170 Kč) a holky se šly koupat do bazénu. Já jsem si ve stínu probíral fotky. Když přešlo největší vedro, vydali jsme se jinou cestou na cestu zpět do Halali. Už jsme neviděli moc nových druhů, ale zase jsme u napajedel viděli více druhů a větší stáda pohromadě. Radost nám udělala skupina slonic s mláďaty a nosorožec černý. Večer jsme si opět nenechali ujít napajedlo.
Pondělí 12. 8.
A byl poslední den s dlouhou trasou napříč Etoshou, která má rozlohu České republiky. Jeli jsme opět do Okaukuejo, dobrali naftu a vydali se do východní části, která byla dlouho uzavřená, a ještě před několika málo lety byl přístup omezen těm, kdo spali v Dolomiti kempu na západní straně parku. V této části nám přišlo zvířat méně, byla spíš jen u napajedel (taky jsme jeli přes největší denní vedro), z cest jsme viděli jen tu a tam antilopy skákavé, zebry, žirafy a pštrosy. U napajedel byl vždy mix zvířat, nechyběli přímorožci. A i dnes nám udělali radost nějací nosorožci a sloni.
Pěknou zastávkou byl kemp a pozorovatelna Elephanten Run https://www.etoshanationalpark.org/accommodation/olifantsrus-camp (kolem 15. hodiny). Kemp by oplocen, uvnitř restaurace a parkoviště, malé muzeum a pěší lávka do pouště velice blízko napajedla. Bylo tam dosti živo, pozorovatelna měla otevřená okna, střechu a lavice na sezení. Tady by stálo za to taky bydlet!
Dolomiti kemp jsme minuli a již vcelku prázdnou krajinou dojeli k Galton Gate (17:00), západní bráně parku. Opět 3 stejné formuláře a jsme zase venku. Za parkem je asfaltovaná C35 silnice, po níž jsme se rychle dostali do Kamanjabu, kde jsme měli rezervaci v kempu Oppi Koppi https://www.oppi-koppi-kamanjab.com/ .
Kemp má pěkná izolovaná kempovací místa se zděným zázemím se stříškou, pracovním stolem s dřezem a stolkem se židlemi. Je tu světlo, elektřina, voda a odpadkový koš. Záchody a sprchy jsou trochu dál. Wifi je na recepci a v restauraci – zdarma, ale nefunguje. Kempoviště je oplocené a za plotem se procházejí pštrosi a zvědavě strkají hlavu do naší kuchyně. U restaurace krmí večer v 19 hodin zvířata a skutečně se tam pak celý večer přicházejí najíst ptáci a dikobrazi. Dali jsme si dobrou večeři a koukali, jak se cpou zvířata. Je vidět, že podnik vede Evropan – Belgičan. Design a služby odpovídají tomu, co si Evropan žádá. Cena je ale spíše nízká – N$ 450 (680 Kč).
Úterý 13. 8. Himbové
První atrakce dalšího dne jsou Himbové – živoucí skanzen ( https://mapy.cz/turisticka?x=14.8297370&y=-19.6121244&z=17&source=coor&id=14.829737%2C-19.612185 ) dalšího zdejšího etnika. Začátek nás trochu děsí. U silnice je cedule „Himba Village“. Jedeme dál po prašné cestě na místo označené jako parking. Postává tam černoch, kterému byste nesvěřili ani prázdnou krabičku od sirek. První otázka je, jestli už máme „ticket“. To nás trochu zaráží a není nám jasné, kde bychom ho jako měli vzít. Po chvíli přichází černošské děti a mladík Maises, který se nám představil jako náš průvodce. Byl v ušmudlaných džínách a triku, na zádech měl červený batůžek z Decathlonu a mluvil, jak by byl trochu v rauši. Nepůsobilo to vůbec věrohodně (nebo naopak až moc?), opět se ptal, zda už máme ticket, ale odvedl nás do 200 metrů vzdálené vesnice, kde stálo asi 20 tradičních chýší a mezitím se motaly ženy a děti Himbů.
Ženy měly výrazné účesy s vlasy rozdělenými do pramenů a obalených hnědou směsí, jakousi sukni, prsa měly obnažená a na sobě spoustu šperků. Důležité – osobní – jsou prý ty nad kotníky. Seděly na zemi a vařily kaši, kolem se motaly děti. Děti měly skoro všechny soply u nosu – konec konců, je tady zimní období (32 °C), asi mají rýmu. Ve vesnici byly dost odpadky, hlavně plastové lahve a různé obaly.
Chýše jsou uspořádány dokola a z vnější strany jsou chráněny kruhem trnitých větví, prý proti zvířatům. Podobný kruh z větví je i uprostřed chatek, kde nocují menší domácí zvířata (slepice, kozy, ovce).
Poznáváme náčelníka, ostatní muži jsou prý dál od vesnice, kde pasou dobytek (zůstávají tam několik dní, je to jejich tradiční obživa a znak bohatství). Ukazuje nám chýši i zevnitř – tvoří ji kostra z kmínků oplácaných směsí hlíny, jílu a vody. Také jsme viděli, jak se myjí kouřem nebo jak náčelník spí na tradiční dřevěné podložce hlavy na spaní.
Krom krav pěstují několik málo rostlin. Jejich dnešní příjmy tvoří i vstupné a prodej suvenýrů – to nás ostatně čeká nakonec. Ženy udělaly kruh a nabízely nám náramky a dřevěné sošky zvířat, náramky nám neustále vázali na ruce, ani jsme je nestíhali sundávat. No, nějaké jsme po troše smlouvání koupili :-)
Měli jsme z toho místa zvláštní pocit – částečně žijí svým tradičním životem a na turistech si založili slušný business. Jejich děti chodí do školy, rodí v nemocnici a nakupují ve Sparu. Je vidět, mladší už nechtějí nosit bederní roušku, ale minisukni a mobil. Chvilku by si člověk myslel, že je to celé kašírka a v 16:00 zavřou a vytáhnou džíny a tablet. Tím, že tam opravdu žili, to bylo autentické, nebylo to jen divadýlko pro turisty. O pár hodin později jsme náhodou 20 km od Kamanjabu potkali dvě starší Himbky a obě měly tradiční účes, kotníkové ozdoby, sukni z kožešiny a odhalená prsa. Přizpůsobují se novým podmínkám, ale stále si drží mnohé z původního způsobu života. Je jich prý asi 50 tisíc a asi 2/3 stále žijí tradičním způsobem života.
Gepardi
Nakoupili jsme v Kamanjabu v obchodě Spar, který byl u pumpy, ale byl už výrazně slaběji zásoben. Později jsme to ještě doplnili obchodem Oasis, který byl o chlup lepší. Nutno říct, že v obchodech se dá koupit i drogerie a různé vybavení, třeba prodlužovačky, konvertory, nádobí, uhlí na gril, papírnické zboží nebo nádobí.
Po nákupu jsme měli trochu prostoj, tak jsme odpočívali a jedli ve stínu stromu na odpočívadle u silnice. Najednou se z keřů vylouply dvě himbky, zřejmě tam někde měly nějakou práci, a usadili se také na odpočívadle. Byly starší a ozdobené tak, jak jsme viděli v himbské vesnici – zjevně se svých zvyklostí drží i ve svém životě, nejen před turisty.
A pak jsme jeli k „Cheetah Guest Farm“ https://www.cheetahparknamibia.com/home, kde měly být prohlídky ochočených gepardů a jejich krmení. Je dobré vědět, že je potřeba být objednán a přijet tam na 16. hodinu (od 15:30 se smí projet branou u silnice a pak je to ještě 8 km). Nabízí dva programy – prohlížení a focení s třemi ochočenými gepardy na zahradě a vyjížďku na krmení „divokých“ na pozemku kus od baráku. Ke gepardům se dá jít úplně blízko, ale nemají rádi, když se jich někdo dotýká – majitel se syny to dozorují. Sešli jsme se tam s docela početnou skupinou Italů a dalších turistů a celé se to brzy zvrhlo ve rvačku, kdo si sedne k gepardům a bude si fotit další a další fotky na Facebook. Nikomu se nechtělo opouštět místo u gepardů a nebylo už možné fotit tak, aby tam člověk neměl několik cizích lidí. Brzy jsme z toho byli velice otrávení a těšili se na konec. Po asi 40 minutách dali každému gepardu hroudu masa a oni žrali, zatímco turisté si to fotili. Druhá část byla zajímavější – naložili nás na korby 2 Toyot a dvou přívěsů a na stojáka (Afričané tak cestují docela běžně) nás odvezli hlouběji na své pozemky, kde zastavili a chvíli jsme čekali. Téměř okamžitě přišel jeden gepard a po chvíli váhavě dalších šest. Říkali jim „wild“, ale byli zjevně naučení na krmení a přinejmenším natolik ochočení, že majitelům stačila hůl v ruce a mohli se pohybovat u nich. Chvíli nás nechali je fotit a pak jim začali házet maso. Hodili vždycky jeden flák, gepardi po něm obrovskou rychlostí vystartovali, až se v tom místě vířil prach a jeden vítěz si maso odtáhl stranou a začal hodovat. Ostatní čekali na boj o další kus masa a nakonec se dostalo na všechny. Celá atrakce stála N$ 400 na člověka + děti za půl a trvala 2 hodiny.
Kemp Hoada
Původně jsme chtěli strávit ještě jednu noc v Oppi Koppi, ale bylo tam plno (to trochu otřáslo naší důvěrou, že místo se vždycky najde), ale ani nám to nevadilo, protože jsme váhali ještě nad dalším kempem – kempem Hoada (http://hoadacampsite.com/), který měl velmi dobré reference. Předem jsme si zavolali, zda mají místo a udělali rezervaci – a to bylo dobře, protože obvykle bývají plní a stěžovali si, jak musí často odmítat lidi. Mysleli jsme, že tam v pohodě dojedeme, ale dosud asfaltovaná silnice C40 náhle přešla v prašnou a naše rychlost klesla ze 120 km/h na 70. Dorazili jsme tam těsně před soumrakem, přivítal nás milý správce. Než jsme se rozbalili, byla tma. Kemp je rozházený mezi kupy skal a všechna místa, která jsme viděli, byla na malebných místech a zabudovaná do skal. Skalním tunelem se došlo na záchod a do koupelny, sevřené dvěma žulovými stěnami. Na místě byla voda, dřez, vybetonovaný plácek se stříškou. Nebyla tu elektřina ani světlo. Voda se ohřívala v „donkey“ a krásně se v teplé vodě v žulové koupelně sprchovalo. Cena 690 N$ (1050 Kč).
Ráno jsme pozorovali východ slunce a damany, kteří se vylezli vyhřívat na skály. Bylo jich tam asi 50. Skály měly krásně oranžovou barvu. Sbalili jsme se a ještě jsme se při odjezdu stavili u recepce, kde byl na skále zabudovaný bar, skalní bazén a sedací vyhlídková místa. Asi nejkrásnější kemp, co jsme zažili.
Středa 14. 8.
Cestou dál na západ jsme se stavili v Grootberglodge https://grootberg.com/ – byla to krásná a asi drahá lodge na vysoké náhorní plošině nad dlouhým táhlým údolím s nádherným výhledem. Chatky i hlavní budova měly výhled přímo na údolí, musí být úžasné se tam probouzet. Příjezdová cesta nahoru k ní byla kamenitá, rozbitá a velice prudká. Bez problémů nás na ni pustili i se jen jet podívat, bylo ovšem nutné zapnout čtyřkolku na nízké otáčky (režim L4). Auto jelo neskutečně pomalu, ale bylo vidět, že ho nic nezastaví. By to adrenalin, ale projeli jsme úplně v pohodě. Kolem lodge jsme se se krátce prošli na výhledy a jeli zase zpět.
V Palmwagu jsme měli drobnou zajížďku - potřebovali jsme dobrat naftu, ukázalo se ovšem, že je 50 metrů za hranicí chráněné veterinární oblasti, odkud nemůžeme vézt maso. A my jsme měli v ledničce steak z antilopy. Netřeba zmiňovat, že i na ten krátký vjezd k pumpě a zpět bylo potřeba vyplnit dva formuláře. Pokud jsme chtěli naftu, musela Gábina vystoupit, vyndat antilopu a počkat na nás, než natankujeme a vrátíme se zpět. Vrátila steak do ledničky a tím skončila naše epizoda nazvaná „venčení antilopy“.
Odpoledne jsme dojeli do kempu Abu Huab (https://abahuabcamp.wheretostay.na/), který byl dost chudý – v pustém korytu řeky s minimem stromů. Byla tu mizerná wifi, záchody a umyvárny s donkey v domcích. Na většině míst byl gril, světlo a elektřina. Jeli jsme sem bez rezervace a s místem nebyl problém.
Našli jsme si kempovací místo, které mělo i betonovou podlážku se stříškou a strom a vydali se ještě na Twyfelfontein (https://www.info-namibia.com/activities-and-places-of-interest/damaraland/twyfelfontein ) – staré křovácké malby, chráněná památka Unesco. Dříve bylo podle průvodce na výběr více tras, teď se chodila jen jedna, bylo nutné koupit lístek (360 N$ ~ 550 Kč) a na okruh se chodilo s živým průvodcem, domorodcem – na nás vyšel Brian a dost nás uchvátil. Bylo vidět, že má rozhled, vypravěčský talent, je vtipný a nadto ovládal celou řadu jazyků. Malby byly rytiny do skal, převážně zvířat. Křováci se sem vraceli a kreslili další a další. Zajímavé bylo, že to nebyly jen žirafy a antilopy, ale i ryby a tučňáci. Zřejmě migrovali až k moři a i tam lovili a sháněli sůl.
Čtvrtek 15. 8.
Varhany – Organ Pipes
Ráno nás vzbudili hluční Italové, kteří nejspíš zastávali názor, že když vstávají v půl šesté oni, všichni ostatní v kempu také. Poté jsme si všimli, že neteče voda, ale to se vysvětlilo, když k nám přišel jeden černoch z kempu, že „Elephants were here tonight.“ Ukázalo se, že kemp v noci navštívilo stádo asi 13 slonů, kteří chodili po kempu a krmili se z větví, mimochodem také ze stromu vedle našeho auta. Svědčily o tom popadané větvičky na zemi, několik desítek stop, sloní trus a strhané lístky na stromech. Prý do nějakého stanu kopli, takže ráno k nám chodili černoši jeden za druhým, jestli se nám něco nestalo. A my to úplně zaspali ?? U recepce sloni shodili kamínka na vodu „donkey“ a přetrhali trubky, pročež do 10 hodin netekla voda.
V 9:10 jsme odjeli ke kamenným varhanům (Organ Pipes) https://mapy.cz/turisticka?x=14.4150497&y=-20.6129836&z=17&source=coor&id=14.415049666666667%2C-20.613043833333332, kolem kterých jsme se prošli – jsou to čedičové kamenné sloupy nepravidelného tvaru a velikosti v korytě říčky. Roztomilé, ani nic moc úžasného, řekl bych, že Panská skála na Polevsku je atraktivnější. I tady se vybírá vstupné (180 N$ ~ 270 Kč).
Damarská vesnice
Další naší zastávkou byla damarská vesnice (S 20°31.76163', E 14°23.86795', vstup 450 N$ ~ 690 Kč), což je další skupina původních obyvatel. Jsou příbuzní Sánům – křovákům. Byli to lovci, žili po rodinách a vedli kočovný způsob života. Tato vesnice byla pojatá jako živoucí muzeum, ve skutečnosti v ní nikdo nebydlel.
Ujala se nás jedna Damarka, představila se nám, naučila nás pár základních slovíček („dobrý den“, „Jak se máš?“, „Děkuji“ – také používají mlaskavky) a pak nás postupně seznamovala s rostlinami k léčení a jídlu, rozděláváním ohně, tanci, kladením pastí, lovem zvěře, výrobou šperků a nakonec i s africkou hrou s kamínky. Bylo to zajímavé, a i když to byla jen ukázka toho, co bylo, dělali to pěkně a s citem. Strávili jsme tam asi hodinu a půl. Nabízí i možnost podívat se na jejich současnou vesnici, kde by člověk asi viděl mix původního a současného životního stylu.
Zkamenělý les
Stále ještě v Damarlandu jsme navštívili Zkamenělý les (Petrified Forest, S 20°26.29417', E 14°36.27443', cena 360 N$ ~ 550 Kč). Je to široké údolí, kam se údajně před 290 miliony let v povodni vody, bahna a písku připlavily kmeny pra-borovic, které zůstaly uvězněné v bahně za nepřístupu vzduchu. Postupně se do nich dostávaly minerály, až vyplnily celý kmen a ten se stal kamenem. Zachoval si ovšem strukturu dřeva, což je nejlépe vidět u letokruhů a suků.
Spolu s různě velkými kusy kmenů jsme viděli i namibijskou národní rostlinu (mají ji na státním znaku) – welwitschii podivnou (Welwitschia mirabilis). Je to rostlina o dvou listech, ale přežívá s minimem vody až 2000 let. Listy každý rok poporostou asi o 20 cm, ale na konci schnou a drolí se.
Skeleton Coast
Po necelých 200 km štěrkové silnice 1. třídy (C39) jsme chtěli dorazit ke Springbok Gate, severnímu vstupu do národního parku Skeleton Coast, a tam v kempu přespat. Jeli jsme a jeli a nikam nepospíchali, protože jsme věděli, že stejně ve tři bránu zavřou pro vjezd a nikoho tam nepustí. S výjimkou těch, co mají uvnitř ubytování, což je jen jedna „lodge“, provozující jen chatky, ale ne kempoviště. Ještě jsme blbli s natáčením na kameru a najednou jsme u brány – v 15:04. Teď jsme váhali – zkusit to profrčet nebo se tam zbytek dne na sluníčku plácat v kempu? Oficír nás upozornil, že už je po limitu, ale pak na nás zamrkal, že „I can help you“. Koukli jsme do mapy, udělali jsme rychlou poradu a rozhodli se projet. Dal najevo, že čeká nějaký dárek, ale nijak nepodmiňoval přimhouření oka konkrétní částkou, vydal nám povolení, vyplnili jsme nezbytný formulář a dali mu N$ 50. Řekl si ještě o pivo, ale měli jsme jen rozpitou flašku vína – vzal i tu a otevřel nám bránu.
Krajina zplacatěla, nastoupil štěrk a písek a špinavě oranžové duny. A tak jsme se dostali k pobřeží Atlantiku, které tvoří několik desítek kilometrů široký pás téměř ploché pouště proměnlivé barvy, od bílé přes žlutou a oranžovou až do temně červené. Silnice se postupně přibližuje k pobřeží a po nějaké hodince jízdy jsme i viděli oceán! Bylo tam příjemně kolem 22 stupňů a vlhký vzduch, jen hodně foukalo. Krajina je tak fádní, až je zajímavá. Místy zůstaly (nebo se vytvořily?) malé kopečky písku a Klárka na těch pidi-dunách radostně skákala. Zastavili jsme také u jedné trosky těžního zařízení https://mapy.cz/s/dajenatefa , ale jinak jsme jeli rychle dál, abychom projeli bránou před uzavřením (19 hodin), ale také našli nějaký kemp. Jen jednu zajížďku jsme si dovolili, na vrak lodi Benguela Eagle na pobřeží https://mapy.cz/s/hopehekeve . Několik dalších jsme ale museli minout.
Skeleton Coast (pobřeží koster) získal své jméno podle koster velryb, které tu moře vyvrhovalo v době masového rybolovu. A také podle vraků lodí, které ve zdejších častých mlhách a proudech často troskotaly.
Večer nám došla nafta - pumpa nikde a museli jsme dolít z kanystru.
Vyhlédli jsme si camp Fishermen’s na místě zvaném Mile 108. Už bylo docela pozdě, když jsme se tam dostali a byli trochu zklamáni – bylo tam úplně pusto, žádná auta a hrozně fučelo. Kdoví, jestli byl kemp vůbec v provozu, ale rozhodli jsme se jet ještě dál 30 km na Cape Cross. Naštěstí cesta po celém Skeleton Coast byla tvrdá a rovná (asi zpevněná vlhkostí a solí, je i pojmenovaná „Salt road“) a tak jsme to mohli pěkně rychle sypat. Na Cape Cross https://www.capecross.org/ jsme dojeli s tmou (19 hodin) a v kempu byla volná místa. Nicméně jsme se poptali i na pokoje, které byly docela drahé (N$ 4500, byť s večeří a snídaní) a byly to dvojlůžáky, ale pak se našla ještě stylová „Whalers Cottage“ („velrybářská chatka“), která byla celá za N$ 1770 (~270 Kč), vešli jsme se tam všichni a měli jsme v ní vlastní kuchyň. Moc se nám to líbilo a byla to první noc, kterou jsme nestrávili ve stanu na autě.
Pá 16. 8. Cape Cross
Ráno nás vítalo krásné počasí s příjemnou teplotou a vlhký mořský vzduch. A dokonce bylo venku mokro a ze stanů nám tekla voda. Využili jsme výbavu auta a se startovacími kabely rozjeli auto Angličana a Australanky, kteří v kempu vytloukli baterku. Po snídani jsme vyrazili na mys Cape Cross Seal Reserver https://en.wikipedia.org/wiki/Cape_Cross , kde se v roce 1486 vylodil portugalský objevitel Diogo Cao. Nyní je vyhledávané zejména pro obrovskou kolonii lachtanů, kteří se tady střídavě sluní a střídavě se chodí nakrmit a schladit do moře. Je jich tu opravdu hodně a lidí si nevšímají – klidně jsme je mohli pozorovat, fotit a točit z bezprostřední blízkosti. A také cítit, hrozně totiž smrdí.
Protože tu bylo příjemně 20 °C, přiměřená vlhkost, slabý vítr, udělali jsme si z toho odpočinkový den. Dali jsme si oběd v restauraci v Cape Cross Lodge a holky se chvíli cachtaly na pláži oceánu. Já jsem alespoň nahrál nové články a fotky na blog (Wifi 30 min za 10 N$).
Odpoledne jsme se pohnuli a přejeli nedlouhou cestu do Henties Bay. Cestou jsme si ještě několikrát zajeli po offroad cestách k pobřeží, jestli tam nejsou vraky. Nebyly, byla to jen rybářská místa. V kempu Buck’s Camp Site (https://mapy.cz/s/nedeherude) jsme byly jen dvě rodiny, ti druzí byli Jihoafričané na dovolené, jezdili na ryby. Kemp měl vcelku malá místa jedno vedle druhého, ale zase mělo každé místo svůj záchod, sprchu a kuchyňku, světlo i elektřinu. Nebylo to tam nikterak malebné, ale funkční a dostačující. A byl to náš nejlevnější kemp – platili jsme jen N$ 300 (450 Kč) za kempovací místo.
So 17. 8.
Vrak Zeila
Po ránu opět mlha a mokro, jak se sráží voda z vlhkého vzduchu. V noci teplota klesla na 11 °C, ráno v 8 hodin bylo 13 °C.
Kousek za Henties Bay je největší a nejnavštěvovanější vrak lodi Zeila ( https://mapy.cz/s/kuhodajavu ) ztroskotané v roce 2008. Bohužel se tu usídlili černoši a nutili nám výklad a polodrahokamy. Trochu jsme se báli tam nechat auto, tak jsme alespoň pečlivě zamkli, jako ostatně vždy. Bylo to ovšem poprvé, co nás někdo s prodejem nebo nabídkou služeb obtěžoval. Na pobřeží se válela mlha a tak to mělo skutečně ponurou atmosféru.
Swakopmund
Dál jsme jeli na jih, až jsme odpoledne dojeli do Swakopmundu, kde jsme měli zamluvené kempovací místo v Desert Sky Backapackers http://www.desertskylodging.com/namibia/ . Bylo to příjemné místo na pozemku rodinného domu s milou majitelkou, která nám dala mapičku a rady, kde co vidět. Taky jsme si tu nechali za rozumnou cenu vyprat (N$ 30 za 1 kg prádla). Byla tu slušná wifi, společná kuchyně a zahrada. Slabší byly sprchy a WC. Postavili jsme stany, najedli se a trochu si odpočinuli a odpoledne jsme vyrazili na průzkum města. Důrazně nás varovali, jak si bezpečně počínat, až jsme měli strach, že jsme se dostali do centra africké kriminality. Ale po městě jsme se pohybovali a cítili naprosto bezpečně.
Nejdříve jsme navštívili akvárium (90 N$ ~ 140 Kč), kde měli nádrž s rybami – nejatraktivnější byl rejnok a žralok. V 15 hodin probíhalo krmení – potápěč se ponořil do akvária a krmil ryby. Bokem byla ještě akvária s drobnými rybami a jinými živočichy, ale celkově to bylo malé.
Pokračovali jsme pobřežní promenádou na molo Jetty 1905, které vybíhá daleko do moře. U břehu se tříštily vlny o pobřeží a holky jsme od té cákavé podívané nemohli odtrhnout. Bohužel se na břehu držela mlha a viděli jsme jen obrysy města. Pokračovali jsme promenádou k přístavní hrázi Mole, minuli muzeum a vyzkoušeli „Kaffee und Kuchen“ v kavárně. Swakopmund (místňácky též „Svakop“) je totiž původně německé koloniální městečko a leccos tady z německé kultury přežilo. Cestou zpět jsme si ještě prošli několik uliček s malými domky a nakoupili jídlo ve Woermannbrock. V tomto supermarketu měli snad všechno, třeba i nářadí. Při pobřeží jsme potkávali prodavače vyřezávaných ořechů, ti byli trochu otravní.
V noci 11 °C. Pozemek je u silnice, ráno byla slyšet auta.
Ne 18. 8.
Lodí za delfíny
Ze Swakopmundu, resp. Walvis Bay, se pořádají lodní výpravy za plameňáky, pelikány, lachtany, delfíny, želvy a velryby. Původně jsme chtěli jet do Walvis Bay a odtud na výlet, ale paní z Dream Sky nás od Walvis Bay zrazovala, že je to čistě průmyslové nezajímavé místo a na výlet nám doporučila agenturu Ocean Adventures http://oceanadvnamibia.com/, která nás vyzvedne u ní, odveze k lodi a odpoledne zase přiveze zpět. Dali jsme na ni, večer nám telefonicky udělala rezervaci a druhý den ráno v osm přijel minibus. Řídil ho ochotný a přátelský černoch, který pokaždé, když někdo vystupoval nebo nastupoval, přistavoval ke dveřím stupátko, aby se nám dobře nastupovalo. Byl již z části obsazený, zajel ještě k poslednímu hotýlku a dovezl nás ke kanceláři Ocean Tours na pobřežní promenádě. Tam jsme postupně zaplatili (N$ 800 za dospělého) a vyrazilo se do Walvis Bay. Nejdřív jsme zastavili na pobřeží, kde zívalo asi 30 plameňáků a pak jsme popojeli do jachtařského přístavu. Bylo tam hodně skupin mnoha cestovek, ale jenom jedno molo, nicméně postupně jsme všichni vypluli na moře. Náš kapitán byl docela řízek, vypadal trochu jako mýval, protože zřejmě pořád nosil široké brýle a když si je sundal, měl od ucha k uchu světlý pruh.
Na začátek nám poskytl bezpečnostní rychloškolení, ze kterého bylo nejdůležitější, abychom nehladili lachtany, pokud nám to kapitán nedovolí. Záhy to začalo dávat smysl – za lodí se něco zavlnilo a hup šup, na lavičce na lodi seděl lachtan. Kapitán si s ním tykal a říkal mu „Necklace“ („Náhrdelník“), protože měl kolem krku na srsti proužek. Lachtan věděl, proč sem leze, dostal obratem několik kusů ryb a pak byl pobídnut, aby přeskočil zábradlí a opustil loď. Podobnou show nám předvedl i pelikán – přiletěl k lodi a letěl po jejím pravém boku. Kapitán šlápl na své dva dvoustovkové motory a řítil se pryč. Kormorán bez námahy držel s lodí tempo a měl jsem pocit, že bych na něj mohl sáhnout, jak byl blízko. Kapitánův pomocník Methew mu házel kousky ryb a pelikán je v letu chytal do zobáku a hromadil ve svém vaku. Potom přiletěl i racek, aby nám ukázal, že to umí taky. Přiblížili jsme se ke konci výběžku, který u Walvis Bay vytváří klidnou lagunu, a na kterém byla velká kolonie lachtanů. Někteří se opalovali na souši, jiní plavali, skákali a dováděli ve vodě. Mezi nimi plavali lidé na kajacích, to může být taky dobrý zážitek. Nakonec nastal hon na delfíny. Vyjeli jsme na kraj volného moře a všechny lodě začali hledat. Když některá objevila delfíny, sjeli se na to místo ostatní lodě. Delfíni plavali kolem lodí a tu a tam vyskočili nad hladinu. Velryby ani želvy jsme neviděli, ale to se v tuto dobu podaří málokdy. V rámci programu do nás Methew lil víno a pivo, později jsme ochutnávali ústřice se šampaňským a nakonec byl bufet s chlebíčky, zeleninou a chuťovkami.
Ve 13 hodin jsme se vrátili zpět do Swakopmundu, sbalili si věci a vyrazili dál na jihovýchod. Země byla nekonečně placatá a občas na obzoru vystupovaly stolové hory. Několikrát jsme projížděli kaňony, kde byla prudká klesání a stoupání a spousta zatáček. Cestou jsme zastavili a tankovali v Solitaire, známém starými prorezlými auty, ale ani nás moc nezaujal. Měli jsme bez rezervace vyhlédnutý kemp u Bull Sport farmy https://buellsport-naukluft.com/ . Apartmány měly obsazené, ale vzali nás do kempu Old Police Station (kousek od farmy), kde jsme v hezké roklince byli sami. Bull Sport se zjevně soustředila na německou klientelu, měli tam připravené vycházkové okruhy, cesty pro kola, vyjížďky na koních a podobné atrakce. V kempu byl záchod se sprchou (donkey), bez elektřiny a signálu, gril nemohl chybět. Byli jsme varováni před opicemi, museli jsme zamykat záchod a venkovní kohoutek s vodou byl nasazovací a museli jsme ho sundávat, protože opičáci se naučili vodu pustit, ale nikoliv zavírat. Kemp byl v dobách koňských patrol skutečně policejní stanicí a v kempu byly ještě zbytky kamenných budov. Opět zde byly krásně vidět hvězdy, Jupiter a mléčná dráha. A to vše za N$ 570 (860 Kč).
Po 19. 8.
Vstávali jsme v 7 hodin, v 9:20 odjížděli. Čekalo nás 420 km do Lüderitzu. Cestou jsme viděli koně bývalé kavalerie, kteří zde zdivočeli a s podporou lidí zde volně žijí. https://mapy.cz/s/gokolehaco
Lüderitz
Po dlouhé cestě pouští jsme konečně dorazili do menšího, ale v minulosti bohatého městečka Lüderitz. Lüderitz bylo bohaté město kvůli diamantům, které se zde našly. Nejdříve je nacházeli jen tak na zemi, poté je hledali i pod zemí a stále je zde uzavřená část, kde se můžou nacházet, velká jako Holandsko. Město jsme si prošli, jsou tu staré koloniální domy, šli jsme kolem domu tehdy nejbohatšího Němce, na výhled a k majáku na poloostrově Shark’s Island.
V Lüderitzu jsme spali v Backpackers https://luderitzbackpackers.weebly.com/ – hostel v koloniálním domě, měli jsme čtyřlůžkový pokoj, byla tu společná kuchyně s nádobím, mikrovlnka, sporák s troubou, záchod, sprcha, lobby a dvorek. Na zahradě se parkovalo a byly tu ke spaní také kajuty ze starých lodí. Bylo to tam trochu vrzající a ušmudlané, ale v zásadě hezké a dům měl svoji atmosféru. Byla tam wifi. O dům se starala černoška, myla i nádobí.
Út 20. 8.
Ráno jsme se vydali k opuštěnému městu Kolmanskop https://en.wikipedia.org/wiki/Kolmanskop , přezdívanému jako město duchů. Prohlídky jsou tu 2x denně – v 9:30 a 11 hodin, trvají 45 minut v angličtině nebo němčině. Platí se u vjezdu https://mapy.cz/s/gazeduzopo . Zde jsme absolvovali prohlídku s průvodcem a podívali se do řeznictví, pekárny, ledárny a mnoho dalších domů. Poté jsme si město mohli projít sami (zavírají ve 13 hodin). Tyto domy sloužily jako ubytování pro „lovce“ diamantů. Díky diamantům také bylo toto město velmi dopředu, s rentgenem, bazénem a elektřinou. Pracovníci zde měli poměrně pokrokové smlouvy se zdravotní péčí, dovolenou, ošetřováním příbuzných. Podnik poskytoval komunitní služby jako příděl rohlíků nebo vody na den zdarma. Areál byl ale pečlivě střežen, aby nikdo nemohl vynášet ven diamanty. Celé to tak připomínalo něco mezi městem, továrnou a pracovním táborem.
Jako způsoby pašování se používaly holubi, upravená špička boty nebo kuše. Rentgen se také používal spíš na kontroly než na léčení. V domech byl větrem navátý písek, nějaké jen jako rozpadlé kusy a v nějakých byste nevěřili, že jste v domě, který se po sta letech vyhrabal z písku.
Po diamantovém městě jsme si objeli poloostrov Cap Dias, na kterém byla trasa s vyhlídkami na moře a pozorovali tříštící se vlny, tučňáky (ano, čtete správně, v Africe žijí tučňáci, vidět ale byli jen dalekohledem), plameňáky a lachtany.
Poté jsme se jeli vykoupat v neuvěřitelně ledovém Atlantiku, dojeli nakoupit do Sparu a spali druhou noc v Backpackers. Večer jsme koukali, že nám v plánování vybyl ještě jeden den a zvládneme si udělat ještě zajížďku k Fish River Canyonu.
St 21. 8.
Zkoušeli jsme volat do Fish River Canyon kempu a zarezervovat si ubytování – byli jsme si trochu nejistí, zda tam nebude hodně lidí (je to přeci jen atrakce) a podle naší mapy tam nebylo nic moc okolo jako záloha. Došel nám telefonovací kredit a tak jsme se stavili v MTC ho nabít – čekal jsem sice na přepážce, ale nakonec mě paní stejně postrčila k automatu, kam jsem strčil peníze a zadal číslo SIMky. Asi v 9:30 jsme se vydali na cestu.
Fish River Canyon
Jeli jsme asi tři hodiny po asfaltce. Poté jsme odbočili a jeli po víc než hrozné céčkové cestě, sice jen půl hodiny, ale v tom drncání auty uhlazenými hrboly to byla věčnost. V průvodci psali, že cesta je sjízdná i pro obyčejné osobáky, což se nám nezdálo, i když jsme 4×4 nepotřebovali. Potom jsme sjeli na krásnou cestu a zjistili, že správná céčková silnice vede jinudy a my jsme právě projeli nám zakázané F).
Po čtyřech hodinách (14:30) jsme konečně dojeli do kempu Hobas https://namibianwildliferesorts.com/accommodation/hobas-campsite/ , místo pro nás měli, jen jsme museli vyplnit 4 formuláře. Pak jsme se vykoupali v bazénu a dali si oběd. V kempu byly pěkné sprchy a záchody (byť nešla část světel a neodtékal odpad), elektřina, světlo, gril, stromy a bazén, ovšem bez datového formuláře.
K večeru jsme se jeli podívat na Fish River kaňon, druhý největší kaňon světa – nejbližší vyhlídka je zde https://mapy.cz/s/govofusuna . Námové věřili, že kaňon stvořil obrovský had, když se kroutil ve smrtelných křečích, způsobenými ranami Namských lovců, kvůli jím sebraným Namským dobytkem. Kdyby člověk nevěděl, jak to vzniklo, možná by tomu věřil. Doopravdy ho vytvořila sopečná činnost, vítr a řeka Fish River.
Po jedné straně jsou udělaná čtyři vyhlídková místa, k nimž vede cesta, člověk ale může vystoupit kdekoliv. Na jedné vyhlídce jsme pozorovali západ slunce.
Kaňonem se také dělají pětidenní výpravy po Hiker‘s trail až do Ai-Ais (85 km, 4 přespání – nutno předem rezervovat). Jednodenní výpravy jsou zakázané.
Čt 22. 8.
Ráno nás vzbudili paviáni, kteří shodili naše krabice s nádobím – asi budeme muset i nádobí dávat na noc do auta. Vstávali jsme cca v 7, v 9:15 jsme byli sbalení. Ještě jednou jsme se jeli podívat na hlavní vyhlídku za ranního světla a pak jsme vyrazili zpět na sever. Cestu jsme při tankování náhodou objevili stylovou restauraci Canon Road Camp https://www.info-namibia.com/accommodation/fish-river/canyon-roadhouse , kde byly vraky starých aut, stolečky mezi upravenými starými auty, značkami, cedulemi a podobnými artefakty – trochu naaranžované, ale mělo to poezii.
Dále nás už čekala jen dlouhá cesta (celkem 577 km) do kempu v Sesriemu, kam jsme dorazili v 18 hodin.
Kemp v Sesriemu https://www.nwr.com.na/resorts/sesriem-camp#/sesriem-accommodation má tu velkou výhodu, že už je za branou parku a ráno se z něj smí o hodinu dříve vjet do národního parku než zvnějšku. Popojíždění tu místy bylo trochu obtížnější, protože místy byl místo tvrdé cesty hlubší písek. Vybavení jinak standardní – elektřina, světlo, gril, wifi nefunkční, signál slabý EDGE, společné záchody a umývárny.
Pokud je člověk ubytovaný, platí vjezd do parku hned při příjezdu. Pokud přijíždí z vnějšku, projede obě brány a platí před odjezdem z vnější brány na recepci – u hlavní brány musí ukázat potvrzení o zaplacení.
Pá 23. 8.
Dnes jsme vstávali v 5.30 a hned horečně začali balit. Během hodiny jsme byli nachystaní (náš rekord) a hned po otevření brány národního parku v 6.30 vyrazili do oblasti označované jako Sossusvlei, což je spolu s Etoshou namibijské top. U brány již čekalo 15 aut, dalších 15 bylo za námi. Časy otvírání vnější a vnitřní brány se každé cca 2 dny mění podle východu slunce.
Náš cíl byl jasný, vylézt na nejvyšší dunu světa zvanou Big Daddy https://mapy.cz/s/lecapuvoju (325 metrů). První část byla hodinová jízdo k Sossusvlei https://mapy.cz/s/lofufujoho – vzdálenost 60 km nás docela zaskočila a navíc tu byla omezená rychlost. Zde končí asfaltová silnice a je první parkoviště, kde je možné nechat auto a pokračovat pendlujícími džípy ze správy parku. My jsme pokračovali po svých a čekal nás adrenalin v podobě jízdy po hlubokém písku. Uvízli jsme jen jednou, pomohli nám zkušení místňáci. Pro příště jsem více podhustil gumy a udržoval rychlost. V 7:40 jsme dorazili na druhé – poslední parkoviště https://mapy.cz/s/cekapuzoto a vydali se na duny.
Celá oblast je známá velkými písečnými dunami z červeného písku a je překrásná. Ranní sluníčko barvy ještě zvýrazní a fakt to stojí za to. Východní strana je nasvícená, zatímco pravá za hranou duny je v tmavém stínu. Zhruba v 9:45 už bylo slunce dost vysoko a stíny zmizely. Výstup na Big Daddy nám ale dal zabrat, písek se bořil a sypal pod nohama, nakonec bylo nejlepší jít bosky. Výhledy byly krásné, včetně dvou oryxů, kteří se po břicho v písku brodili pod námi. Po 2 hodinách jsme byli nahoře. Sestup byl podstatně jednodušší a zábavnější, dunu jsme prostě seběhli a byla to dost prča.
Pak nás čekala cesta přes Deadvlei (bývalé vyschlé jezero, kde jen teď sněhobílá ztvrdlá hlína a kde zůstaly stát suché stromy) zpět k autu. Deadvlei je krásné a svěřené ze všech stran dunami. Nicméně bylo již okolo 11h a slunce bylo velmi nemilosrdné, k autu jsme se sotva dovlekli. Cestu zpět už jsme zvládli bez problémů, na prvním parkovišti jsme museli gumy dohustit zpět na tlak pro asfalt.
Odpoledne jsme odpočívali u bazénu a přesunuli se do kempu Oasis https://www.sossus-oasis.com/ , který byl hned naproti, ale už mimo park, protože v Sesriemu se nám nepodařilo zarezervovat místo. Kemp má jednu „luxury“ a jednu „obyč“ část. V naší neluxury části byly společné sprchy a záchody, bazén, světlo, elektřina, gril, ohniště, strom (ale málo stínu). Wifi jen u recepce (s obchodem) byla na kupóny, pro ubytované 0,5 GB zdarma na 2 dni.
Večer se šli ještě podíval na dunu Elim https://mapy.cz/s/najodomeza , která je kousek za kempem, ale nijak nás neokouzlila.
So 24. 8.
Po včerejším náročném výstupu na Big Daddy jsme dnes měli odpočinkovější program. Ráno jsme si přispali, nutno říci, že nás v noci budil šakal, který se chtěl dostat k voňavému obsahu popelnice u našeho campsite. Podle roztahaných odpadků, které jsme ráno všude nacházeli, se mu to povedlo. Dopoledne jsme vyrazili do Sesriem kaňonu https://mapy.cz/s/focajebobu, který je asi 20 m hluboký a dole se jde po dně vyschlé řeky. Je to hezká, zhruba hodinová procházka. Zajímavější je jeho východní část, kde jsou hluboké vymleté skály a je tam stín.
Přes poledne a v brzkém odpoledni je takové vedro, že se dá přežít jen u bazénu. Odpoledne jsme vyrazili na dunu 40 https://mapy.cz/s/kukupugule a 45 https://mapy.cz/s/nerenufabe. Jména duny získali prostě podle silničních kilometrů. Duna 45 je nějaká známější, ale 40 nám přišla hezčí a bylo tam míň lidí. Poušť je první místo, kde se potýkáme s komáry, což je zvláštní, vzhledem k tomu, jaké je tu sucho. Ale už jsme bezpečně mimo malarickou oblast, takže jsme žádné obavy neměli.
Ne 25.8.
Poušť a hory
Poslední den v poušti jsme zase vstali brzy (6:15) a vyjeli ještě naposledy podívat se na duny (7:25 jsme byli u první brány) k Big Daddy a Deadvlei. Cesta pískem byla stále adrenalin, ale už jsme podhušťovali a smykovali pískem jako mazáci. Vylezli jsme na jednu menší dunu, abychom si to mohli seběhnout dolů. Na vrcholek duny si člověk může sednout obkročmo jak na střechu. Měřil jsme sklon a naměřil 30 stupňů.
Oběd jsme si dali v Sesriem kempu, dotankovali a odpoledne jsme se přesunuli do NP Naukluft Mountains (cca 2 hodiny po spíše špatných cestách). Spíme ve státním kempu NWR https://www.nwr.com.na/resorts/naukluft-camp#/naukluft-accommodation, kempovací místa jsou dost daleko od recepce, poměrně málo místa hned u cesty, projíždějící auta práší sousedům na stůl. Gril nechybí, není světlo, elektřina ani mobilní signál. Poměrně pěkné sprchy a záchody. Okolo nás běhají paviáni a damani. A zjistili jsme, proč se říká, že někdo řve jako pavián, řvou fakt hrozně. Eliška zachránila svou pozorností sousedy, kteří špatně zavřeli auto a paviáni v něm začali rabovat.
Po 26. 8.
Poslední volný den jsme věnovali procházce po horách, chtěli jsme projít Waterkloof trail https://mapy.cz/s/bunesovuse Celý má asi 18 km. Pán na recepci nám dal mapku a ukazoval, kde co uvidíme. Když mluvil o „rock pools“, mysleli jsme, že špatně slyšíme. Ale ne, opravdu cesta vedle podél potůčku a po nějakém čase se objevil malý přírodní bazének s průzračnou vodou https://mapy.cz/s/humebonade a později jich bylo ještě několik. Povrchovou vodu jsme tady viděli snad poprvé (s výjimkou napajedel v Etoshe).
Kvůli horku a náročnému terénu nebylo nadšení holek velké a naše tempo natolik pomalé, že se holky ve třetině cesty vrátily a celý okruh došel Petr sám. Cesta pozvolna stoupala, potok zmizel a postupně jsem se dostal až na náhorní plošinu a jakýsi vrcholek s výhledem. Tam začala cesta zase klesat a pod horami se opět objevil potok a několik jezírek velikosti přerostlé vany.
A večer poslední grilování a poslední noc ve stanu.
Do Windhoeku
Út 27. 8.
Ráno jsme vstali v 7, naposledy sbalili stany a poskládali krabice s batohy do auta. Tentokrát jsme balili i spacáky a vyndavali z různých schovek v autě naše věci, takže jsme byli hotovi až v 10.
Do Windhoeku jsme to měli asi 260 km po různě kvalitních silnicích, ale naštěstí jsme nijak nespěchali. Cestou jsme se ještě kochali přírodou a zdejšími vesnicemi či dokonce městy. Vesnice se většinou špatně fotí, protože je hodně rozptýlená v okolí silnice a domky jsou nízké. Někdy jsou zděné, někdy z hliněných cihel, někdy jen z prken a vlnitého plechu.
Ve Windhoeku (13:30) jsme dotankovali nádrž, nakoupili nějaké jídlo a dárky v Grove Mall https://www.thegrovemallofnamibia.com/ https://mapy.cz/s/kuhedukoju a vrátili auto v Aloe Car Hire https://goo.gl/maps/uLeHmvtehcJeoMtn9 . Předávací procedura trvala necelou hodinu. Auto pečlivě zkoumali, nicméně na nic si nestěžovali. Přiznal jsem se ke škrábnutí do střechy, kde mi jednou vylítla napínací tyčka stanu a udělala hlubokou rýhu, ale nedělali z toho vědu. Zaplatili jsme jen 200 NAD za mytí auta, což nám při předání říkali.
Pak nás odvezli do Tamboti Guest House http://www.guesthouse-tamboti.com/ ve městě. Dům byl za vysokým plotem s ostnatým drátem, pod zámkem a s alarmem. Měli jsme pokoj v přízemí s výhledem na dvorek, se sprchou a záchodem. Nahoře byla jídelna, wifi fungovala. 1370 NAD (2100 Kč) se snídaní. Dalo se platit kartou, ale při našem placení byl zrovna slabý signál, takže došlo na hotovost. Paní nás hrozně varovala, ať po městě nechodíme sami, v centru maximálně ve dne, jinak nejlíp jen taxíkem, v noci jedině taxíkem, ať nenosíme žádné šperky, jen minimum hotovosti nebo kartu. Město na nás působilo prázdně a ospale, vůbec ne nebezpečně. Rozhodli jsme se jít jen na večeři do blízké Bauernstube https://goo.gl/maps/ADM282c1bZMfGLeWA, bylo ještě světlo a nijak nebezpečně to nepůsobilo. Večeře nás přišla na 700 N$ ~ 1000 Kč. Vraceli jsme se už za tmy, ale silnice byly osvícené a nebyli jsme na nich sami, tak jsme těch pár set metrů taky šli pěšky.
St 28. 8.
Vstali jsme v 7 hodin, sbalili a nasnídali se. V 9:30 nás vyzvedl řidič z půjčovny aut a odvezl nás na letiště (10:15). Na všechno byly dlouhé fronty, i když jsme měli check-in hotový online. Znovu nám kontrolovali rodné listy dětí a vyplňovali jsme emigrační formulář. Zpět jsme letěli opět Quatar Airways s jedním přestupem v Dauhá a let proběhl hladce. V letadle se dal přes USB nabíjet telefon a na letišti jsem si mohl nabít i notebook, tak jsem se snažil využít čas k probírání fotek a zapisování deníčku. A v Praze na Ruzyni náš výlet šťastně skončil…
